„… jedenáct, dvanáct, třináct. Jsme tu všichni“ volám, teď už zcela klidná. Mám je všechny. Právě jsem se svým skautským oddílem přijela na chatu Radost ve Vřesovicích a jdeme se ubytovat. Po dlouhé cestě autobusem, ve kterém nás bylo namačkaných asi padesát, se mi v otevřeném areálu ulevilo. Tento pocit mě však záhy přešel. „Liško, Veverčák mi bere batoh!“, „Liško, Maruška mě bije botou!“, „Liško, Nikolka nechce spát na horní posteli, ale jinde už není místo!“ Takovéto připomínky a stížnosti se na mě sypou ze všech stran. Ale co jsem taky mohla čekat, když jsem se vydala na víkend se třinácti dětmi na celookresní skautské setkání, tzv. jamboree.
Vybalování a rozmístění třinácti dětí na osm postelí nakonec dopadá celkem dobře. Utírám si z čela imaginární pot a jdu s jedinou rádkyní, která měla dostatek odvahy s námi jet, stavět stan. Do chaty už by se totiž nevešla ani jediná ponožka navíc. Po sáhodlouhém zkoumání návodu stojí stan do značné míry tak, jak by měl. Začínám mít pocit, že víkend začíná velmi úspěšně.
„Pozor, pozor“, ozývá se z megafonu. „Všichni účastníci a vedoucí nechť se, prosím, dostaví na hřiště. Bude nástup, tak si oblečte skautské kroje!“ Ve zmatku, jemuž všichni okamžitě propadli, mám celkem problém nalézt své ratolesti a vysvětlit jim, co mají dělat. Z jednoduché instrukce se totiž stává problém téměř světového rázu. Několik dětí se jde hned obléct, dalších pět se však v okamžiku rozpláče, protože maminka jim skautský kroj nezabalila. Po několika minutách utěšování se nade mnou jedenáctiletá Lenička smiluje a půjčí mladším dětem svá táborová trička, protože „ta jsou přece skoro jako kroj“. Nástup probíhá překvapivě hladce. Děti stojí v několika řadách přes celé hřiště a napjatě poslouchají vedoucí akce, kteří jim vysvětlují, co se bude dít. Nakonec je ještě Mývalovi, místopředsedovi Okresní rady junáka Hodonín, předána Medaile svatého Jiří za práci s dětmi a vedení vzdělávacích kurzů Velká Morava. Celým lesem pro něj hřmí sborové: „UMÍ!“
Během večera hrají děti seznamovací hry. Na akci je nás celkem 138, tak by přece byla škoda nenavázat pár nových přátelství! Já jsem mezitím na dobrovolném programu pro vedoucí. Připadám si tu celkem nepatřičně, protože jsem jediná, které začíná věk číslicí jedna. I přes velký věkový rozptyl přítomných se však cítím mezi svými. Debatujeme o problémových dětech v oddíle. Rýša dokáže o této věci (jako ostatně o každé) mluvit velmi poutavým způsobem. Nakonec se naše debata stejně „zvrhne“ na úplně jiné, přesto však neméně zajímavé, téma.
Pak už nás čeká jen zazpívání skautské večerky, uložení dětí do postýlek (nebo tam, kde je zrovna místo) a rada vedení a můžeme jít spát.
Slastné sny však netrvají moc dlouho. Už v pět hodin ráno totiž některé děti pobíhají venku a dožadují se míče na fotbal. Nakonec se mi ještě podaří nějak zaspat, takže vstávám až s budíčkem. První věc, kterou musím v novém dni udělat, je vzbudit naše děti. Zní to sice jako jednoduchá práce, ale vzbudit vojsko z Moravského pole by bylo jednodušší. Jakmile však holky zaslechnou hrát „banana song“, letí ven jako střelené. Za nimi se ospale plouží kluci a po cestě si mnou oči. V tu chvíli už tuší, že následující dva dny budou ve znamení filmu Já padouch. Po rozcvičce následuje snídaně. „Vajíčková pomazánka? Tu já nejím!“ „To není vajíčková, to je česneková.“ Takovéto rozhovory je možné slyšet po celé jídelně. Nakonec se všichni svorně shodneme na tom, že vlastně netušíme, jaká ta pomazánka je. A tak ji nazveme „skautská“. Takovéhoto neurčitého označení se dočká i čaj prazvláštní (ne však nedobré) chutě a vůně.
V momentě, kdy vycházím z jídelny, si mě odchytne Kuli. Na její rozkaz se vydávám na své přichystané stanoviště, kde má proběhnout další hra. U mě děti soutěží v rychlosti vázání základních uzlů. Na jiných místech si mohou zkontrolovat své znalosti například z topografie nebo zdravovědy.
Minuty neúprosně letí a najednou je tu čas oběda. A po něm vytoužený polední klid. Bez dětí. Ty necháváme v chatě nacvičovat scénku k večernímu táboráku a samy se jdeme opalovat na druhý konec louky. Během slabé hodinky si kluci a holky vymýšlí a secvičují taneček na jednoduchou písničku. Teda to si v této chvíli alespoň myslíme. Když se vracíme zpět, běží nám děti v ústrety. Nadšeně nám hlásí, že budou hrát pohádku. Z nevinné Sněhurky a sedmi trpaslíků se však během odpoledne vyklubala pohřební služba Mrazík.
Asi v půl třetí se znovu ozývá megafon. „Pozor, pozor! Hlášení! Všechny děti nechť se, prosím, dostaví před hlavní budovu. A vezměte si pevné boty a pokrývku hlavy!“ Já se v tuto chvíli vydávám na další program pro vedoucí. Tentokrát je to přednáška na téma roveři v oddíle. Asi po hodině, kdy se děti stále nevrací, si jdeme sednout do chládku hlavní budovy. Jediné, co mi teď chybí ke štěstí, je šálek dobré kávy. Tato maličkost je však záhy napravena. V momentu absolutní spokojenosti se (jak jinak) začínají vracet děti. Velmi nadšeně mi vypráví, že musely najít skrýš hlavního padoucha a získat zpátky ukradený měsíc. Podle výrazů v jejich tvářích soudím, že se jim to podařilo.
Jediné, co teď zbývá, je chytit hlavního padoucha. Toho ale chrání zlí mimoni. Ty představují roveři pomalovaní modrou temperou. Já jsem omylem taky část této barvy schytala, takže se děti, ve víru boje, vrhají i na mne. Stojí mě celkem dost práce jim vymluvit, že já opravdu nejsem zlý mimoň. Nakonec mi to uvěří a jdou bojovat. Hra netrvá dlouho, ale její následky budou některé maminky odstraňovat nejspíš ještě týden. Všichni se totiž vrací celí modří a promočení od vody, kterou zastavovali nepřátele. Hlavní padouch je však chycen a důkladně potrestán.
Teď už nám zbývá jen absolvovat závěrečný táborák s přichystanými scénkami (z nichž stejně přes velký oheň nic nevidím) a večerku. Ukládáme děti do postelí a těšíme se, že louka s ohništěm bude jenom naše. Čtyři kytary, asi dvacet zpěvníků a praskání hořících polen tvoří nádhernou atmosféru. Ta některé z nás uchvacuje až do dvou hodin po půlnoci.
Následujícího rána vstáváme, po minulé zkušenosti poměrně překvapivě, v sedm hodin. Čeká nás snídaně, úklid a tvůrčí dílny. Já mám pro děti připravenou výrobu čunkcí, čínských ozdob. Doma mě však ani nenapadlo, jak velké sousto jsem si ukousla. Některým to jde krásně od ruky, ale jiní mě dohánějí na pokraj šílenství. Nakonec to však, s psychickou podporou některých vedoucích, zvládám celkem obstojně. Na jiných stanovištích si děti mohou vyrobit také ozdobné tužky, náušnice nebo lodičky vyřezávané z kůry.
Poslední věcí, která nás tento víkend čeká, je zabalení výtvorů a cesta zpět, do náručí maminek. A z nich rovnou pod sprchu.
Reportáž z víkendu zapsala – Liška
.