VSV 2026 Český ráj (Obal alba)(1)

Velká společná výprava do Českého ráje – Tuláci a Squaw

Skautský rok se už pozvolna rozjíždí a to znamená i čas na ohlášení nejbližší výpravy, která naše oddíly Tuláci a Squaw čeká letos již na konci září! 🗓🍂🍁 A nebude to výprava jen tak ledajaká… bude na 4 dny a povede až do dalekého Mladoboleslavska a Českého ráje! 🛘🌳🏛 Výprava je určená pro všechny vlčata a skauty z oddílu Tuláci a družiny Koťátek a Myšek z oddílu Squaw. Těšit se můžete na historické automobily, středověké hrady, skalní města i přespávání ve stanech! 🚗🏰🪨🌲⛺️
Pozor: Počet míst je z kapacitních důvodů omezený, proto bude závazné přihlašování probíhat 11.9. formou SMS dle instrukcí ve zvadle. ☎️
(Doplňující info k přihlašování bude předáno také pomocí Levitia na e-mail) ✔️
Na všechny z vás se těší
Junácké oddíly Tuláci a Squaw ⚜️🧭🥾

cesta-na-tabor

Cesta na tábor (Rajhrad-Hlína-Nová Ves)

Sešli jsme se ráno v 6:15 na vlakovém nádraží v Hodoníně a vyjeli jsme vlakem do Šakvic. Cestou jsme se podívali na instrukce k celostátní roverské výzvě “Pěšky na tábor”, která se letos koná na počest 150 let od narození Antonína Benjamína Svojsíka. Cestou jsme mohli plnit dobrovolné úkoly jako rozhovor s kolemjdoucími lidmi, jít část trasy bosky nebo pozorovat přírodu kolem. V Šakvicích jsme kvůli zpoždění nestihli navazující spoj, tak jsme museli počkat v čekárně, kde si někteří dali kávu z automatu nebo svoje jídlo z domu. Cestou vlakem do Rajhradu jsme zjistili, že na Google mapách je v Ratíškovicích synagoga nebo, že Hliník je tam zobrazen jako národní park. Pak jsme dojeli do Rajhradu, kde začínala naše 36 kilometrů dlouhá cesta do tábora. Ještě jsme se stavili v Tescu a pak jsme vyrazili směrem k dálnici. Po nějaké době jsme zjistili, že jdeme špatně, protože Víťa chtěl jít celou cestu bez mapy, tak jsme se museli kousek vrátit, až jsme narazili na dálniční podchod, kterým jsme se dostali na cestu vedoucí podél dálnice. Po nějaké době jsme se od dálnice odklonili do lesa a šli jsme po cestě podél špinavé říčky Bobravy, na které nás často míjeli cyklisti. Pak jsme prošli Želešicemi a kolem kamenolomu až pod Kozí horku, kde jsme si kousek od občerstvení U Makové panenky dali první větší přestávku. Potom jsme šli chvíli dál po modré, než jsme odbočili do nejprudšího kopce naší výpravy a došli jsme na střelnici nad Ořechovem, kde jsme si odpočinuli a dali oběd. Pak jsme sešli do Ořechova, kde jsme před kulturním domem uviděli v kontejneru vyhozený koberec, který by se nám mohl hodit do tee-pee na táboře, ale nikdo z nás neměl síly na to ho vzít dalších 25 km s sebou, a tak Víťa aspoň napsal ostatním tulákům, kdyby náhodou projížděli kolem, tak ať ho můžou vzít. Dále jsme pokračovali po silnici do Silůvek, kde jsme si dali u kostela další přestávku a Ondra si u nedaleké studny studenou vodou v konvích zchladil svoji vodu na pití. Ze Silůvek jsme vystoupali po modré stezce do Hlíny, kde nám páni ze stavby knihovny dopustili pitnou vodu z hadice a my jsme se vydali do Ivančic. Cestou jsme potkali samoobslužný bar, u kterého byla i dobytčí farma, na které nás především zaujala selátka novozélandského prasete kune kune a taky kocourek Shelby. V baru jsme si přes QR kód koupili nějaké pití a šli jsme dál na rozhlednu, kde jsme si odpočinuli při pozorování řeky Jihlavy a silnice, po které jezdíme každoročně do tábora. V Ivančicích jsme narazili na altánek, ve kterém bylo opuštěné přední kolo od kola, které jsme vzali s sebou na tábořiště na výrobu vodního mlýnku. Z Ivančic jsme se vydali po nekonečné cestě do Nové Vsi. Tam jsme v hostinci U Slavíků potkali vedení Trojky, kterým právě končil tábor. Sedli jsme si ke stolu uvnitř a všichni až na Ivičiče, který si dal smažák, jsme si dali sýrovou trojkombinaci. V polovině Nové Vsi jsme se já s Víťou rozhodli, že splníme ještě jednu výzvu z “Pěšky na tábor”, a to chůzi bosky. V Nové Vsi to šlo po hladkém asfaltu dobře, ale dál v lese byla silnice posypaná štěrkem, po kterém nebyla chůze vůbec příjemná. Prošli jsme kolem tábora směrem k Mravenčí louce. Za táborem se ke mně a Víťovi přidal i Matěj. Potom jsme si u druhého brodu dali poslední přestávku, při které jsme se v příjemně chladivé řece Oslavě okoupali. Víťa i Matěj odsud pokračovali v botách, ale já jsem došel až do konce bosky. Rozhodli jsme se přespat kousek od cesty. Ivičič si postavil z jeho hůlek a plachty tarp a Ondra taky. Po vyčerpávajícím dni jsme zalezli do spacáků a šli jsme spát. Jenže v noci po druhé hodině nás vzbudil Matěj, že se žene bouřka. Naštěstí si Ivičič postavil velký přístřešek, do kterého jsme se mohli po rozšíření Víťovou celtou schovat. Ondra byl ve svém přístřešku sám a jen jsme si k němu schovali nějaké věci, které se nevešly k Ivičičovi. Sotva jsme se schovali, spustila se masivní bouřka, během které spadla jedna tyčka držící přístřešek, a tak ji musel Matěj v dešti znovu ukotvit. Bouřka naštěstí za půl hodiny přešla, ale zbytek noci jsme již strávili schovaní. Během noci po nás lozili otravní mravenci a zjistili jsme, proč se Mravenčí louka jmenuje mravenčí. Ráno jsme dorazili na tábor a ukončili jsme tak naši pouť.

Za 1. Junácký oddíl Tuláci zapsal: Vojtěch Sasinek “Vojta”

tulaci-teambuilding

Tulácký teambuilding Podyjí a Thayatal

Jako zakončení letošního úspěšného skautského roku jsme uspořádali teambuilding, který byl tentokrát trochu jiný než obvykle. Místo tradiční akce nás čekal dvoudenní přechod malebným Národním parkem Podyjí.

Celý výlet začal ve Znojmě. Víťa, Ondra a Máťa vyrazili už po obědě, zatímco já jsem se na cestu vydal až kolem čtvrté hodiny odpoledne. Moje cesta proběhla bez komplikací, na rozdíl od kluků, které cestou potkala výluka na železnici a s ní spojené velké zpoždění.

Do Znojma jsem dorazil kolem 18. hodiny. Kluci už na mě čekali na náměstí, a jakmile jsme se všichni sešli, mohlo naše putování začít.

První den nás čekalo přibližně 14 kilometrů. Trasa vedla nádhernou krajinou Národního parku Podyjí až do malé a malebné vesničky Popovice, která leží na jeho okraji. Odtud jsme pokračovali do Havraníků, další půvabné obce známé především svým krásným kostelem. Právě tam jsme si udělali krátkou přestávku, doplnili síly a pokračovali dál k našemu prvnímu nocovišti.

Přístřešek, ve kterém jsme přenocovali, se nacházel uprostřed lesa nedaleko řeky. Po příchodu jsme si připravili večeři, odpočinuli si a strávili příjemný večer povídáním. Seznámili jsme se také s několika dalšími turisty, kteří nás požádali, zda by u přístřešku mohli přespat společně s námi. Samozřejmě jsme souhlasili a večer tak proběhl v přátelské atmosféře.

Po klidné noci, kterou nám zpestřila snad jen přítomnost několika zvědavých pavouků, nás budíček čekal už v šest hodin ráno. Po snídani jsme sbalili své věci a vydali se směrem do obce Hnanice. Tam jsme zamířili do místního obchodu doplnit zásoby na další část cesty. Už od časných ranních hodin bylo ve vesnici rušno – místní se totiž připravovali na tradiční hody, které se zde měly konat.

Z Hnanic jsme pokračovali k vyhlídce Unsere Liebe Frau am Stein, odkud se nám otevřel nádherný výhled na okolní vinice. Byla to jedna z nejkrásnějších zastávek celé výpravy a zároveň místo, kde jsme si na chvíli odpočinuli, pořídili několik společných fotografií a užili si krásu zdejší přírody. Od vyhlídky Unsere Liebe Frau am Stein jsme pokračovali po turistických stezkách směrem k rakouskému městečku Hardegg. Cesta vedla nádhernou krajinou Národního parku Podyjí, střídaly se lesní úseky s vyhlídkami do hlubokého údolí řeky Dyje a po celou dobu nás provázely krásné výhledy na okolní přírodu.

Po několika kilometrech jsme dorazili ke zřícenině hradu Kaja. Právě zde jsme si udělali delší zastávku na oběd. Ve stínu historických zdí jsme si odpočinuli, doplnili energii a chvíli si užívali jedinečnou atmosféru tohoto místa.

S přibývajícím časem však začalo být opravdu úmorné horko. Slunce nemilosrdně pálilo a každý další kilometr byl náročnější než ten předchozí. Vysoké teploty nás pořádně prověřily a chvílemi se zdálo, že vedro je téměř nepřekonatelné. O to více jsme se těšili do Hardeggu.

Po příchodu do tohoto malebného rakouského městečka jsme zamířili do místní hospody, kde jsme doplnili zásoby vody a dopřáli si zasloužený odpočinek. Po náročném pochodu nám přišel vhod i pořádný oběd – tradiční řízek s hranolkami, který nám dodal síly na poslední část dne.

Po odpočinku jsme se vydali na závěrečný úsek cesty. K večeru jsme dorazili k dalšímu turistickému přístřešku, kde jsme rozbalili své věci, připravili se na noc a po náročném dni plném kilometrů, krásných výhledů i letního vedra jsme brzy usnuli. Ráno jsme se probudili do posledního dne naší výpravy. Po snídani jsme sbalili vybavení a ještě ze zvědavosti spočítali, kolik kilometrů jsme za celý víkend ušli. Výsledek nás mile překvapil – naše trasa měřila něco přes 40 kilometrů.

S dobrým pocitem z povedené akce jsme se vydali na vlak a zamířili domů. Přestože nám horké počasí dalo pořádně zabrat, odváželi jsme si spoustu krásných zážitků, nádherné výhledy na krajinu Národního parku Podyjí a další společně strávený víkend, na který budeme ještě dlouho vzpomínat. Tento teambuilding byl skvělou tečkou za letošním skautským rokem a už teď se těšíme na další společná dobrodružství.

Za Tuláky zapsal: Jáchym Lunga

zaverecna-oddilovka-tulaci

Závěrečná oddílovka Tuláci

Velká závěrečná výprava oddílu Tuláci napříč Hostýnskými vrchy

Velká závěrečná výprava oddílu Tuláci napříč Hostýnskými vrchy

V pátek 12. června 2026 jsme se vlčata a skauti z našeho oddílu sešli na hlavní autobusové zastávce v Ratíškovicích, abychom společně vyrazili na poslední předprázdninovou výpravu. Tentokrát nás naše cesta zavedla až do Bystřice pod Hostýnem. Cesta nám trvala tak dvě hodinky a vyžadovala dva přestupy. My si ji však pohodlně krátili vyprávěním příběhů a debatami o agamách a bazilišcích. Když jsme konečně dorazili do Bystřice pod Hostýnem, čekala na nás cesta rovou na náměstí. Cestou jsme obdivovali řady pohodlně si hovících vilek a málem jsme přibrali jednoho z místních obyvatel do naší výpravy. U náměstí Ondra s Vojtou zašli na nákup jídla a my jsme na ně počkali u kašny. Hráli jsme kartičky a pozorovali jsme zlověstně se zatahující oblohu. Jakmile jsme si všichni rozdělili zakoupené potraviny, mohli jsme svižně pokračovat v naší cestě. Kolem zdejšího zámku rodu Laudonů jsme se vypravili nejkratší cestou na nedaleký kopec zvaný Hostýn. Cesta se pomalu stále více zvedala a my potkávali čím dál tím méně a méně lidí. Rozlehlé louky brzy vystřídaly tiché mozaiky bučin a smrčin. I když někteří z nás již ke konci výstupu byli celkem zadýchaní, měli jsme našeho motivačního kouče Pažu, který nás stále horlivě povzbuzoval. Naše snažení nakonec bylo odměněno krásným výhledem na červánky zbarvené nebe a chvilkou odpočinku u poutního léčivého pramene Svatá Voda. Odtud jsme se již za chviličku dostali na louku u vrcholku kopce, kde jsme plánovali přespat. Nemilým překvapením pro nás však bylo, když jsme s údivem zjistili, že na mapách zaznačené tábořiště, bylo před nedávnem zrušeno a stanování na louce zakázáno. Tato informace nám dost pohmoždila naše plány, a tak jsme se museli vydat do nitra svažitého lesa, abychom nalezli vhodné místo pro naše stany ještě předtím, než se setmí. Naštěstí se nám podařilo najít perfektní lokalitu, takže jsme postavili stany a za posledních slunečních paprsků jsme si pochutnali na večeři. Za zvuků bubnujícího deště o plachty stanů jsme pak usnuli a spali jsme až do rána. V sobotu jsme se probouzeli do mlhavé lesní krajiny, v níž člověk dohlédl sotva 20 metrů před sebe. Po snídani a zabalení věcí a stanů jsme se vydali zpět na vrchol Hostýnu k tamější svatohostýnské bazilice. Cesta byla místy behenitá, ale nebylo to nic, co bychom my Tuláci za vzájemné spolupráce nedokázali překonat. Díky tomu jsme již za pár okamžiků opět stáli na schodišti k bazilice, ve které jsme si mohli prohlédnout její monumentální výzdobu i k nebesům se klenoucí kupoli. Od poklidného okolí tohoto poutního místa jsme se přesunuli na cestičku vedoucí do nitra Hostýnských vrchů. Mezi divokými kvetoucími lučinami a vláhou kypícími lesy se nám skýtaly panoramatické vyhlídky do okolní malebné kopcovité krajiny. U vrcholu Skalný jsme prolezli všechny zdejší skály a zamířili jsme k rozcestí Klapinov. Tam na nás čekalo další překvapení v podobě cyklistického závodu Rusavská 50, který nám přeťal naši plánovanou trasu. Poté, co nás minul hlavní voj cyklistických závodníků, jsme opatrně v rychlosti překročili jejich závodní trať a nedaleko jsme se usadili, abychom se naobědvali typického tuláckého jídla – salámu s chlebem, okurkou a paštikou. Tato pochoutka nás řádně zasytila, takže jsme mohli pozvolným krokem pokračovat směrem k hoře Pardus. Bývala by tato cesta zabrala jenom chviličku, kdyby se nám do cesty nepřipletl elektrický ohradník ohraničující pastvinu pro krávy. Jelikož ohradník vedl i přes naši pěšinu, nezbylo nám nic jiného, než si vyšlapat vlastní pěšinku skrz mech a kapradí okolo ohradníku. K hoře Pardus jsme doputovali o půl druhé odpoledne a poprvé za celou naši výpravu na nás konečně úplně vykouklo sluníčko a zahřálo naše rosou zvlhlé ruce i nohy. Posezení na louce na vrcholu hory jsme využili k odpočinku a chvíli jsme se jen tak kochali panoramatickými výhledy. Sebe jsme slunili a naše stany zvlhlé nočním deštěm jsme sušili okolo na trávě. Mezitím kluci Šíma a Danny pilně poskakovali v okolní trávě a snažili se opatrně chytat nejrůznější hmyzí obyvatele. Nakonec se jim podařilo objevit a prohlédnout si kobylku zelenou, chrobáka lesního a na závěr dokonce i cvrčka polního. Naši entomologickou honbu za poznáním hmyzího světa jsme zakončili úspěšně a po sestupu z hory Pardus jsme postoupili až k nedaleké přehradě Rusava, v níž jsme si opláchli nohy a několik z nás si dokonce v osvěžující vodě zaplavalo. A po dokončení soutěže v žabkách z oblázků jsme se vydali směrem vzhůru do lesů na protější straně přehrady. Naším dalším cílem se stal Baďurů průsmyk, odkud nás naše nohy zanesly bez problémů až ke studánce Rybárka. Zde jsme se rozhodli naši sobotní pouť ukončit, a tak jsme nasbírali dříví a zapálili jsme si na veřejném ohništi táboráček, zatímco Ivičič rozložil naše stanové ležení. Po chutné, i když trošku pikantní večeři jsme ulehli do Hajan, abychom nabrali síly na poslední den naší výpravy. V neděli nás již čekala jen cesta ke skalám Králky a na mezi kopci se schovávající zříceninu hradu Lukov. Odkud to již bylo co by kamenem dohodil na autobus, s nímž jsme se zdárně vydali přes Zlín na návrat k našim domovům.

Za 1. junácký oddíl Tuláci Ratíškovice zapsal: Vít Kadlčík “Víťa”

Ringo-tulaci-2026

Ringo 2026

V sobotu 23. května jsme se společně s oddílem SQUAW vypravili na turnaj v ringu do Veselí nad Moravou. Celá akce odstartovala ranním nástupem na hlavní zastávce v Ratíškovicích. Odtud nás autobus dovezl do Vlkoše, kde jsme přestoupili na vlak směr Veselí. Po příjezdu na místo nás čekal ještě zhruba kilometrový pěší přesun k místní skautské klubovně, v jejímž areálu se soutěž konala. Naši kluci reprezentovali Ratíškovice hned ve třech týmech a zároveň ve třech věkových kategoriích.

Samotný turnaj probíhal na přilehlém hřišti za účasti mnoha dalších oddílů z širokého okolí. Konkurence byla sice obrovská, ale našim skupinám se dařilo skvěle. Po celém dni plném maximálního nasazení se podařilo získat i jednu placku, a to našemu nejmladšímu členovi výpravy Dannymu, který si odnáší bronz 🥉.

Do Ratíškovic jsme se vrátili sice unavení po náročném cestování a sportování, ale s obrovskou radostí. Skvělý den jsme uzavřeli společnou fotkou a pak už se všichni rozešli do svých domovů.

Za oddíl Tuláci – Jiří Šťastný