V pátek 12. června 2026 jsme se vlčata a skauti z našeho oddílu sešli na hlavní autobusové zastávce v Ratíškovicích, abychom společně vyrazili na poslední předprázdninovou výpravu. Tentokrát nás naše cesta zavedla až do Bystřice pod Hostýnem. Cesta nám trvala tak dvě hodinky a vyžadovala dva přestupy. My si ji však pohodlně krátili vyprávěním příběhů a debatami o agamách a bazilišcích. Když jsme konečně dorazili do Bystřice pod Hostýnem, čekala na nás cesta rovou na náměstí. Cestou jsme obdivovali řady pohodlně si hovících vilek a málem jsme přibrali jednoho z místních obyvatel do naší výpravy. U náměstí Ondra s Vojtou zašli na nákup jídla a my jsme na ně počkali u kašny. Hráli jsme kartičky a pozorovali jsme zlověstně se zatahující oblohu. Jakmile jsme si všichni rozdělili zakoupené potraviny, mohli jsme svižně pokračovat v naší cestě. Kolem zdejšího zámku rodu Laudonů jsme se vypravili nejkratší cestou na nedaleký kopec zvaný Hostýn. Cesta se pomalu stále více zvedala a my potkávali čím dál tím méně a méně lidí. Rozlehlé louky brzy vystřídaly tiché mozaiky bučin a smrčin. I když někteří z nás již ke konci výstupu byli celkem zadýchaní, měli jsme našeho motivačního kouče Pažu, který nás stále horlivě povzbuzoval. Naše snažení nakonec bylo odměněno krásným výhledem na červánky zbarvené nebe a chvilkou odpočinku u poutního léčivého pramene Svatá Voda. Odtud jsme se již za chviličku dostali na louku u vrcholku kopce, kde jsme plánovali přespat. Nemilým překvapením pro nás však bylo, když jsme s údivem zjistili, že na mapách zaznačené tábořiště, bylo před nedávnem zrušeno a stanování na louce zakázáno. Tato informace nám dost pohmoždila naše plány, a tak jsme se museli vydat do nitra svažitého lesa, abychom nalezli vhodné místo pro naše stany ještě předtím, než se setmí. Naštěstí se nám podařilo najít perfektní lokalitu, takže jsme postavili stany a za posledních slunečních paprsků jsme si pochutnali na večeři. Za zvuků bubnujícího deště o plachty stanů jsme pak usnuli a spali jsme až do rána. V sobotu jsme se probouzeli do mlhavé lesní krajiny, v níž člověk dohlédl sotva 20 metrů před sebe. Po snídani a zabalení věcí a stanů jsme se vydali zpět na vrchol Hostýnu k tamější svatohostýnské bazilice. Cesta byla místy behenitá, ale nebylo to nic, co bychom my Tuláci za vzájemné spolupráce nedokázali překonat. Díky tomu jsme již za pár okamžiků opět stáli na schodišti k bazilice, ve které jsme si mohli prohlédnout její monumentální výzdobu i k nebesům se klenoucí kupoli. Od poklidného okolí tohoto poutního místa jsme se přesunuli na cestičku vedoucí do nitra Hostýnských vrchů. Mezi divokými kvetoucími lučinami a vláhou kypícími lesy se nám skýtaly panoramatické vyhlídky do okolní malebné kopcovité krajiny. U vrcholu Skalný jsme prolezli všechny zdejší skály a zamířili jsme k rozcestí Klapinov. Tam na nás čekalo další překvapení v podobě cyklistického závodu Rusavská 50, který nám přeťal naši plánovanou trasu. Poté, co nás minul hlavní voj cyklistických závodníků, jsme opatrně v rychlosti překročili jejich závodní trať a nedaleko jsme se usadili, abychom se naobědvali typického tuláckého jídla – salámu s chlebem, okurkou a paštikou. Tato pochoutka nás řádně zasytila, takže jsme mohli pozvolným krokem pokračovat směrem k hoře Pardus. Bývala by tato cesta zabrala jenom chviličku, kdyby se nám do cesty nepřipletl elektrický ohradník ohraničující pastvinu pro krávy. Jelikož ohradník vedl i přes naši pěšinu, nezbylo nám nic jiného, než si vyšlapat vlastní pěšinku skrz mech a kapradí okolo ohradníku. K hoře Pardus jsme doputovali o půl druhé odpoledne a poprvé za celou naši výpravu na nás konečně úplně vykouklo sluníčko a zahřálo naše rosou zvlhlé ruce i nohy. Posezení na louce na vrcholu hory jsme využili k odpočinku a chvíli jsme se jen tak kochali panoramatickými výhledy. Sebe jsme slunili a naše stany zvlhlé nočním deštěm jsme sušili okolo na trávě. Mezitím kluci Šíma a Danny pilně poskakovali v okolní trávě a snažili se opatrně chytat nejrůznější hmyzí obyvatele. Nakonec se jim podařilo objevit a prohlédnout si kobylku zelenou, chrobáka lesního a na závěr dokonce i cvrčka polního. Naši entomologickou honbu za poznáním hmyzího světa jsme zakončili úspěšně a po sestupu z hory Pardus jsme postoupili až k nedaleké přehradě Rusava, v níž jsme si opláchli nohy a několik z nás si dokonce v osvěžující vodě zaplavalo. A po dokončení soutěže v žabkách z oblázků jsme se vydali směrem vzhůru do lesů na protější straně přehrady. Naším dalším cílem se stal Baďurů průsmyk, odkud nás naše nohy zanesly bez problémů až ke studánce Rybárka. Zde jsme se rozhodli naši sobotní pouť ukončit, a tak jsme nasbírali dříví a zapálili jsme si na veřejném ohništi táboráček, zatímco Ivičič rozložil naše stanové ležení. Po chutné, i když trošku pikantní večeři jsme ulehli do Hajan, abychom nabrali síly na poslední den naší výpravy. V neděli nás již čekala jen cesta ke skalám Králky a na mezi kopci se schovávající zříceninu hradu Lukov. Odkud to již bylo co by kamenem dohodil na autobus, s nímž jsme se zdárně vydali přes Zlín na návrat k našim domovům.
Za 1. junácký oddíl Tuláci Ratíškovice zapsal: Vít Kadlčík “Víťa”
