V pátek 24. října jsme se s naším oddílem sešli na hlavní autobusové zastávce u Hrušky, abychom vyrazili na první vetší výpravu v novém školním roce. Všichni jsme byli plní očekávání a cesta autobusem včetně přestupu v Kyjově nám ubíhala celkem rychle. Za svitu posledních slunečních paprsků jsme konečně vystoupili ve Vřesovicích, odkud nás již čekala jenom asi 1,5 kilometru dlouhá cesta pěšky až na tamější základnu našeho junáckého střediska. Nebe nad našimi hlavami bylo krásně červánkově rudé a okolní zalesněné kopce nás hrdě vítaly v této malebné krajině.
Vřesovickou základu jsme našli bez větších problémů. Už tam na nás čekal Bali, který nám tam společně se svým taťkou přijel předat klíčky a dovézt potřebné potraviny, abychom se s nimi nemuseli tahat přes Kyjov. Jakmile jsme uviděli celou naši základnu, brzy jsme pochopili, že některé aspekty naší výpravy jsme trochu podcenili, či spíše nebrali v potaz. Naše základna ležela na louce s potůčkem na samém dně studeného z kopců vedoucího údolí a neměla zcela žádné vytápění. Navíc byla ve značně zašpiněném a neuklizeném stavu, takže jsme o večerní program měli postaráno. Všichni jsme si rozdělili role a pustili jsme se do úklidu, přesně, jak říká náš oddílový pokřik: “My jsme oddíl Tuláci, zábavu až po práci!” A práce tentokrát nebylo málo. Umyli jsme nádobí, vyklidili jsme stoly a prostory na spaní, vše jsme řádně vysmýčili. Když byla práce hotová, mohli si kluci zase zahrát nějakou tu hru a již zanedlouho se nám podařilo uvařit i poctivou gulášovou polévku k večeři. Pěkně jsme si pochutnali a pak už pomaličku nastal čas jít na kutě. Všichni jsme se až po uši zachumlali do našich spacáků a přikryli jsme se dekami, které nám sem dovezl Adík, který na výpravu dorazil po vlastní ose pár hodin po našem příjezdu.
Ráno jsme se probudili do chladného podzimního rána. Naštěstí jsme měli všichni (až na Jirku) teplé spacáky a nikomu nám nebyla v noci zima. Další den jsme započali klasicky rozcvičkou, která nás pořádně probrala. Po snídani jsme si sbalili vše potřebné k celodennímu pochodu a pak už nám nic nebránilo v tom vyrazit vstříc lesům a pahorkům Chřibů. Vedení našeho dnešního pochodu se statečně ujali nejmladší členové naší výpravy – Šíma s Dannym a Maťou. Spravedlivě si rozdělili mezi sebe role. Šíma byl pasován na našeho hlavního navigátora a s mapou v ruce nám ukazoval, kudy vede naše cesta. Danny s Maťou se pro změnu střiďali ve sledování turistických značek a orientaci podle buzoly. Díky jejich vedení jsme již za chvíli stáli u kapličky v bývalém Hradisku svatého Klimenta. Tady jsme si chvíli odpočinuli a pak jsme již spořádaně pokračovali až k vyhlídce na skále jménem Kazatelna. Která kluky velmi zaujala a nějakou dobu jsme se zde kochali pohledy do krajiny. Celou cestu nás doprovázela pestrobarevná podzimní krajina. Listy stromů hrály všemi barvami od žluté přes oranžovou až po témeř červenou. Listí pod nahama šustilo a z nebe jen občas spadlo pár symbolických kapiček, které nám připomínaly proměnlivé podzimní počasí. Kolem několika studánek a impozantní skály jménem Kozel jsme se dostali až k hradbám hradu Cimburk. Zde jsme poobědvali chleba s paprikou a salámem. Po vydatném jídle následovalo prozkoumáváni zříceniny hradu. Viděli jsme krásné výhledy do kraje, něco jsme se dozvěděli o historii a přečetli jsme si jednu ze zdejších pověstí. Dokonce jsme zažili velmi neočekávaný zážitek, když jsme narazili na jednoho ze zdejších dobrovolníků, co hrad opravují. Ochotně nám ukazoval nejrůznější středověké zbraně a zbroj a nakonec před námi dokonce pro ukázku vystřelil z repliky píšťaly – jedné z prvních středověkých palných zbraní. Byl to opravdu neobvyklý zážitek a všichni jsme pánovi s obdivem zatleskali.
Když se slunce pomalu začalo přibližovat k obzoru, vyrazili jsme směrem k Moravanským loukám a dále k Rozštípené skále. Cestou jsme sice trošku zabloudili, ale za to nemohli naši šikovní navigátoři, ale Klub českých turistů, který v období mezi vytisknutím naší archivní mapy a naší výpravou, přeznačil některé trasy. Nakonec jsme ale vše úspěšně zvládli a po zastavení se u Rozštípené skály jsme se přesouvali blíž a blíž k naší základně kolem místa, kde se v roce 1952 odehrála letecká nehoda. Poslední louku před naší základnou jsme s radostí přeběhli.
Na základně jsme si k večeru zahráli několik her i jsme se naučili něco ze zdravovědy. K večeři jsme měli těstoviny a ještě před spaním si kluci mohli vyzkoušet stezku odvahy.
Noc jsme přečkali v teple a ve zdraví a ráno jsme již jen všechno po sobě uklidili, zamávali jsme zdejší základně i lesům a loukám a vydali jsme se zpět na autobus a pak přímo domů.
Výpravu jsme si moc užili a plní zážitků jsme se rozešli k našim domovům a mnozí se už těšíme na Velkou podzimní výpravu, která nás čeká za tři týdny. Velmi také děkujeme Balimu a panu a paní Koubkovým, kteří nás zásobovali jídlem i pitnou vodou.
Vít Kadlčík, 1. Junácký oddíl Tuláci Ratíškovice
